This is my coffee story...

22:02 Kristýna H. 0 Comments

Dlouho jsem si myslela, že jsem "čajovej" typ. Nikdy jsem nepila turka ani instantní kafe (chraň Bůh!), čas od času jsem si někde dala latté a prostě to neřešila.
Takže cesta k té dnešní kávě byla fakt dlouhá. Dlouhá a trnitá, plná překážek. V mém věku (přiznejme si to, dvacka už je historickou minulostí) zjišťuju, že strašně moc věcí člověk získává věkem, v průběhu života. A ačkoliv s věkem nastupujou i vrásky, patří k tomu i zkušenosti. A vývoj. Jakože duševní. A vlastně právě proto bych se nechtěla vrátit o těch x let zpět (kecám).



Kdysi dávno (rozuměj zhruba tak na střední škole) mě káva absolutně nezajímala. Později jsem začala pít latté. Ovšem ne ledajaké latté. To bylo těžce glykemicky vytuněný latté! Jenom si na to vzpomenu a rolujou se mi fusekle. Fuj! Bez nějaké té fantastické příchutě se to nikdy neobešlo (oblíbenej byl mandlovej sirup) a samozřejmě na vrch ještě alespoň dvě lžičky cukru. No mňam, že?! Časem jsem si dávala jen jednu lžičku a v průběhu let jsem se dokonce dopracovala k tomu si k sirupu už žádný další cukr nedávat (imaginárně se poplácávám po ramenou).

Za pár let se zlomila i vášeň v sirupech. Ovšem "vychutnávat" si kafe s cukrem mi zůstalo ještě dlouho. A pak přišel ten den. Den, kdy jsem objevila chuť kávy. Může za ní můj oblíbený espresso bar Ema a tenkrát ještě barista Adam Neubauer. Šla jsem si pro své oblíbené latté, brala jsem si ho s sebou. Tenkrát jsem byla v Emě asi podruhé, tak jsem se baristy zeptala, kde mají cukr. "Cukr? Na co?" "No, do kafe. Vždyť je to hořký." Říkám. "Hořký? Naše kafe? Zkuste to bez cukru." oponoval Adam. Trochu jsem znejistila. Vzala jsem si kelímek s kafem a odcházela jsem pryč nabroušená, že jsem vyhodila prachy za nepoživatelný latté. Sedla jsem si na lavičku do vnitrobloku Florentina a napila se. Stal se zázrak. Moje chuťový buňky se roztočily na všechny světový strany. Takže díky, Adame! Od té doby byl cukr v kávě nepřítel.

A tak jsem pořád chodila nejvíc do Emy a pila latté (no jo...). Tahle kavárna se stala jistojistě mou oblíbenou a ačkoliv jsem čas od času navštívila i jinej podnik, stále jsem nekladla až takovej důraz na to, jaká zrnka mají na mlýnku, natož jaký mají v kavárně typ kávovaru. Když se mi narodilo druhé dítě, byla jsem ještě o to víc přesvědčená, že mateřskou si musím nějakým způsobem zpříjemňovat a tím bylo objevit co nejširší spektrum pražských kaváren. Tahle záliba mě dost nadchla a začala jsem řešit výběrovou kávu, kvalitní kávu. Vyselektovala jsem si oblíbené podniky, koupila si i nějakou tu literaturu a nikdy by mě nenapadlo, že si budu kupovat magazín o kávě! V březnu jsem konečně opustila latté a seznámila se s lahodným flatwhite! Od té doby si skoro nic jiného nedávám. V červnu jsem navštívila Berlín - hlavně za účelem navštívit několik vyhlášených kaváren, a bylo to boží! Takže už mám taky na plánu i další výlety za kavárnami do českých i zahraničních měst! To mě fakt baví! Oujé!



Domů jsem si pořídila aeropress a vacuum pot (a teď se chystám ještě na chemex, protože přece jenom, když se sejde víc lidí, chtělo by to něco většího na objem) a také šlehač na mléko. Protože pořád ráda piju kávu s mlékem. Ale mým novým cílem je naučit se pít i kávu filtrovanou. Čistou. A tak jsem začala tím nejlepším - královnou káv Geishou (v kafeterii Momoichi - když se tahle příležitost objevila, musela jsem ji využít). A byla tak skvělá, že se skoro bojím dát si někde jinou, když tahle přece byla ta nejlepší? No ne? :)) Tak uvidíme, dávám tomu šanci.

A co vy? Také jste měli dlouhou cestu ke kvalitní kávě, nebo jste měli větší štěstí než já a pijete ji rovnou? :))

P.S.: Fakt tu instantní nepijte. Je to strašnej hnus. Mějte se přece rádi! A mějte rádi kvalitní kafe! :)






0 komentářů:

⭐️ Všem moc děkuji za komentář! ⭐️