Porod vs. porod

10:19 Kristýna H. 3 Comments

Článek na toto téma jsem chtěla napsat už dávno... Co nejdříve po mém druhém velkém dni D. Pěkně zčerstva. Začala jsem psát, psala jsem a psala, třikrát ho přepsala, nakonec smazala a vlastně přemýšlela, zda se s takovým zážitkem chlubit na blogu. Zajímá to vůbec někoho? Ale pak jsem si vzpomněla na sebe, když jsem byla těhotná a četla si pár porodních deníků - které mě před prvním porodem spíše děsily, před druhým porodem dojímaly a ve finále taky děsily, protože jsem už věděla, oč tady běží. Tak se mi to teda pěkně uleželo v hlavě a jdu do toho. Zažila jsem oba typy porodů, jak přivézt dítě na svět, tak třeba bude někoho zajímat to srovnání. Ono totiž sice něco můžeš chtít, ale nakonec to může být uplně jinak. Některé věci se ovlivnit dají, jiné ne. A porodit dítě, to je obří milník v životě ženy. Prostě je! Věřím, že mi to každá máma potvrdí. Je to neskutečnej zážitek, jízda, adrenalin, emoce, hormony. Je to něco neuvěřitelně krásnýho a příšernýho zároveň. Ono se to sice slovy dá popsat, ale pochopíš až když to zažiješ.




Cipís

Můj první porod byl spontánní, přirozený. Přenášela jsem a hrozilo mi vyvolávání porodu. S Cipísem jsme se ale domluvili, že si u mámy v břiše dá ještě chvilku pohodu a těsně před nástupem do porodnice se o příchod na svět přihlásí sám. Tenkrát jsem měla totiž nastoupit do nemocnice v neděli a malej se narodil v sobotu. Kontrakce se dostavily v pátek večer a během noci stoupaly na intenzitě a samozřejmě taky bolesti. Tak jako lhát vám nebudu, už jsem zažila sto a jednu příjemnější věc, než jsou zrovna kontrakce. Funěla jsem jako muflon, abych ten nával bolesti rozdejchala. Tou dobou jsem ještě netušila, že může být hůř. Že tohle je jenom rozcvička. Do porodnice jsme přijeli v pět ráno, tou dobou už byly kontrakce co pět minut. Registraci k porodu jsem měla v průkazce do pražského Motola, ale rovnou jsem věděla, že chci rodit v mělnické porodnici. Slyšela jsem na ní jen samá pozitiva a vzhledem k tomu, že nesnáším nemocniční prostředí, chtěla jsem rodit v nějaké menší instituci. Někde, kde se prvoplánově necítíte jako pacient, ale jako kdybych byla u někoho na návštěvě. No to přeháním, ale snad mi rozumíte. 
Ve chvíli, kdy se mě sestra doptávala na doplňující informace během příjmu, měla jsem sto chutí jí umlátit těhotenskou průkazkou. V břiše máte ohňostroj a poslední co právě chcete, je odpovídat na nějaký stupidní dotazy. Proboha, proč. Proč už to neni pořešený z předešlých kontrol?! Okej, musí to bejt, musí. Další fázi zkrátím - šla jsem si dát věci na pokoj a pak jsem k mému údivu šla rovnou na porodní sál. Porod se rozbíhal, ale bohužel ne tak rychle, jak bych si představovala. Dalšíma detailama s porodem spojenýma, respektive s přípravou na samotný porod, vás tady taky nebudu unavovat, to všechno proběhlo podle mého stavu a standardní přípravy k porodu. Samosebou, zažila jsem už příjemnější věci. Po tom nekonečnu, který jsem strávila ve sprše na gymnastickém míči, kdy se valila jedna pecka za druhou a rozdejchávačku by mi záviděl kdejakej jogín, už jsem se bála, že tohle nikdy neskončí. Že se prostě asi ztratim ve změti utrpení a bolestí zkřivenejch palců u nohy. Tak (překvapivě) se tak nestalo a ono se to konečně pohlo! Jupí, za chvíli bude tohle peklíčko za mnou! Do skoropřicházejících mdlob se mi do mysli vkrádá myšlenka - párkrát zatlačim a mrně bude venku, dobrý. Chyba lávky, děvče! Když přišlo na samotný tlačení - a to vám říkám jako tlačení, tlačení, že máte pocit, že se vám roztříští mozek na miliardu mikročástic - tak se nic nedělo. Ale jakože vůbec. Jenomže to je dost na houby, protože do toho vkládáte neuvěřitelný množství energie. A ono tý energie není dvakrát na rozdávání! Mimčo se v porodních cestách zašprajclo (taky tohle slovo používáte? Napsaný to vypadá dost podivně! :D) a na pomoc musela přichvátat léty prověřená a zkušená doktorka, která mi pár šikovnými hmaty dostala mimčo ven. Vám říkám, to byla najednou úleva. Do tý chvíle, než začli šít. Uvolněte se, uvolněte se - říká doktorka. Jak se mam asi uvolnit, když mi dole probíhá kurz vyšívání pro pokročilé?! Jakmile byla i tahle fáze za mnou, konečně jsem si mohla Cipíse vzít k sobě (mezitím ho choval muž). I když jsem byla docela vyřízená a ten první kontakt jsem si neužila tolik, jak jsem si tolik přála a představovala. To jsem si vychutnala až na pokoji, kdy jsem mohla konečně vydechnout. 
Porod byl úspěšně za mnou a tak si říkám, že to nejhorší je pryč. A že už bude jenom pohoda. Ale ono ne, ne a ne. Ono totiž kojení taky nemusí být tak automatický jak se může na první pohled zdát. My jsme se s Cipísem museli trochu hodit na společnou vlnu a vzájemně se tenhle intimní a tolik opěvovaný akt naučit. Můžu vám říct, že v jednu chvíli už to bolelo tak, že jsem si říkala, že to vzdám. Nechte mě žít - nejen, že se musíte srovnat s tím, že jste unavení, že se vám hojí poporodní jizva, ale ještě rozbolavěný prsa?! wtf?! Nicméně jsem to nevzdala a pak, skoro ze dne na den, to najednou bylo lepší, lepší a už jenom pohoda. Takže porodem nic nekončí, ono to totiž vlastně všechno začíná! 


Opička

Když jsem otěhotněla podruhé, byla jsem samozřejmě ráda. Ale lhala bych, kdybych řekla, že se mi nesevřelo břicho (a bůh ví, co ještě) z toho, co mě čeká. Oujé, zase trilion vyšetření, odběry krve, test na těhotenskou cukrovku (ó díky díky, že jsem jí ani jednou neměla), břicho-břicho-břicho, spát na bříše (v mým případě teda na takovym polobřiše) - zapomeň, v noci chodit na malou... a pak grande finále a zase znova to náročný miminkovský období. Když bylo těch předlouhých 9 měsíců za mnou a blížila jsem se do samotného závěru, výběr porodnice tentokrát padl na Neratovice. Ne, že by se mi v Mělníku vyloženě nelíbilo, ale přesto jsem doufala, že se tam budu cítit trochu líp - zvlášť jako prvorodička. Jako vyjukaná prvorodička, abych to upřesnila. A neratovická porodnice je opěvovaná samými superlativy, tak jsem si říkala, že to tam zkusím.
V 36. týdnu těhotenství naměřili váhový odhad miminka na 2,6kg a bohužel během dvou týdnů se tento odhad nijak nezměnil. Takže opět hrozili vyvoláním porodu (domluven byl na tři dny před vypočteným termínem porodu). Placenta jí již dostatečně nevyživovala a kdyby měla být Opička v břiše dýl, než 40 týdnů, nemuselo by to dopadnout dobře. Snažila jsem se s malou nějak domluvit, že to dáme samy, že žádnou vyvolávací tabletku přece nechceme. Jenže v břiše je fajn, mamko! A pak nastal ten den, ten plánovaný nástup do porodnice. Už to samo o sobě bylo hrozně divný. Totiž to, že nevíte, kdy mimčo přijde na svět má svoje kouzlo. Když jedete do nemocnice s rozběhnutýma kontrakcema, tak víte, že se něco děje (a že to snad nebude už další století trvat). Ale tohle bylo dočista jiný. O nervozitě snad ani psát nemusim. Když mi doktor aplikoval tabletku na vyvolání porodu (mimochodem taky moc fajnová příjemná záležitost), tak mi oznámil, že to může trvat dva až tři dny. wtf?! Tak to mě polil pot studenej jak polárkovej dort. To jsem netušila, jaký obrátky to téměř vzápětí nabere. Šla jsem se "ubytovat" na pokoj - "Máme volný jenom čtyřlůžkový..." - Yes, to chceš! Převlékla jsem se a za půl hodiny mě čekal kontrolní monitor. Jenže už když jsem se převlíkala, pomalu se přibližovaly kamarádky kontrakce. Už?! Jakto? Neříkal dva až tři dny?! Panebože jak tohle vydržim?! Když jsem šla na kontrolní monitor, bolest už byla svíravá a já se zrovna dvakrát necítila na to, že bych si šla zaběhat maraton. A bylo jasný proč - když mě napojili na monitor, hned se zjistilo, že je něco špatně. Najednou bylo kolem mě asi pět lidí a následující sled událostí byl tak rychlý, že by to ani Usain Bolt nestíhal! Musela jsem na akutní sekci - malá měla omotanou pupeční šňůru kolem krku a dusila se. Během asi dvou minut jsem se přesunula na sál a připravili mě k operaci. Jen abych přiblížila, jak moc velkej fofr to byl, vzpomínám si, že mě porodní asistentka vedla chodbou k sálu, za námi šla ještě další sestra, která volala mému muži (12:30). Opička se narodila ve 12:37. Celá vyděšená jsem ležela na operačním lůžku, slyším "Nadechněte se" a všechno se propadá do prázdna a nicoty. Pak se z ničeho nic z dálky ozývá "Máte holčičku". Tou dobou mě přiváží na pokoj a přichází můj muž. Jsem ráda, že jsem se vyhla kontrakcím, ale přichází nová bolest. Další podoba pekla je tady. Tak je jasný, že když vás říznou, aby z vás vyndali dítě, tak to asi nebude jak když se škrábnete o větev. Než sestra přinesla něco na bolest (čípek? Slabý, kámo, slabý! Zabral až nějakej oblbovák v injekci), nebyla jsem skoro schopná říct jinou větu, než "to bolí, to bolí". Chvilku to trvalo, než jsem mohla konečně vidět malou, a když ta chvíle přišla, bylo to uplně boží.  Byla totiž aktivovaná ta pohodu způsobující injekce, a i když jsem se nemohla moc hýbat, na tu mou malou opičku jsem se nemohla vynadívat. V následujících dnech jsem se musela rozhejbat, což byl výkon hodný medaile (já za to byla teda odměněna Olympusem Pen-7, danke liebe! :-*). Ale nevím, jak je to možný, mně v tý nemocnici nebylo nijak zle! Myslim tim po takový tý vyklidněný psychický stránce. Všichni tam na mě byli hrozně milí, hodní, s úsměvem - tak jak to má být. Byla jsem tak v naprostém klidu, bez stresu, skoro jako na dovolený (muhehe). Asi díky tomu jsem se brzo rozkojila a tentokrát to byla uplná pohoda!

Takže abych to zkrátila, protože už teď bych tohle povídání mohla rozsahem nominovat minimálně na bakalářku, konenčně přicházím s porovnáním. Není lepší ani jedno, ani druhé. To jste nechtěly slyšet, co? Pro mě to tak je. Závidím těm, které trochu zabolí břicho a za hodinu, maximálně dvě, je dítě na světě. Sen každý ženský! Jenže ono to tak prostě bejt nemusí. A já měla blbej první porod, poporodní hojení a kojení. A to nemluvím o tom, že se mi při porodu hnula kostrč, která mě prakticky vzato přestala bolet tak třičtvrtě roku po porodu. A nemohla jsem sedět. Ani trochu. Čtrnáct dlouhej nekonečnejch dní jsem si nemohla sednout. 
Při druhém porodu - císaři - jsem mohla sedět. Ale natáhnout ruku sem nebo tam, vstát z postele, zvednout něco se země? Učesat se? Zakašlat nebo se snad zasmát? Mission Impossible. U obou dětí to bylo stejné. 14 dní po porodu už se dalo mluvit o tom, že je svět zase hezčí! 
Ale! Všechno může být ještě horší a já si stěžovat nechci. Slyšela jsem a četla o mnohem horších průbězích porodů, takže jsem ráda, že ty moje byly vlastně ještě v pohodě. Ale jsem ráda, že to mám za sebou, to teda jo! :)) 

Ještě bych jenom chtěla říct, co byla pro mě neskutečná vzpruha a opora - můj muž. Snaží se pochopit, jak se asi cítím, co jsem prožila a neustále mě podporuje a pomáhá mi se vším. Bez něj bych to určitě nezvládla. No asi zvládla, ale takhle se mi to zvádalo prostě mnohem líp! 
Udělám s tím houby, ale často si tak říkám, jaká je to škoda, že ti chlapi si tuhle super jízdu taky neužijou. Tak samozřejmě škodolibě - protože to bolí jako prase, ale na druhou stranu i ten zážitek jako takovej - celý těhotenství. Ta doba, kdy ve vás roste a vyvíjí se nový člověk, první pohyby. Ale i to kojení. Ono je to totiž fakt krásný!

A jeden citát na závěr (pro všechny nastávající mámy): To dáš! 


3 komentáře:

  1. Moc pěkně popsané porody. Jsem ráda, že jsem si vyzkoušela oba způsoby. Dva porody, tři děti. A další už opravdu NE!

    OdpovědětVymazat
  2. Dokazat povedat "to bolí, to bolí" bol nadľudský výkon. Ja som skučala ako pes, kym sestre trklo ze by to chcelo nieco silnejsieho. Na druhy den sa na tom s dalsimi sestrami naramne zabavali trubky!

    OdpovědětVymazat
  3. Suprove napsane! Ctive a vubec ne nudne! Diky moc za inspirativni cteni... Andrea Cihakova

    OdpovědětVymazat

⭐️ Všem moc děkuji za komentář! ⭐️